Přeskočit na obsah

Atala (opera)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Atala
Juliette Folvilleová (80. léta 19. století)
Juliette Folvilleová (80. léta 19. století)
Základní informace
Žánropera (drame lyrique)
SkladatelJuliette Folvilleová
LibretistaPaul Collin
Počet dějství2
Originální jazykfrancouzština
Literární předlohaFrançois René de Chateaubriand: Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert
Datum vzniku1889–1891
Premiéra3. března 1892, Lille, Grand Théâtre
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Atala je opera (žánru drame lyrique) o dvou dějstvích belgické skladatelky Juliette Folvilleové na libreto Paula Collina podle stejnojmenné romantické novely francouzského spisovatele Françoise Reného de Chateaubriand z roku 1801. Premiéra opery se konala 3. března 1892 ve Velkém divadle (Grand Théâtre) v Lille.

Vznik, historie a charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Eugénie-Emilie-Juliette Folvilleová (1870–1946) byla belgická klavíristka a skladatelka. Již v roce 1879 debutovala jako pianistka v rodném Lutychu a komponovala rovněž od dětství. Začínala klavírními skladbami, ale již roku 1885 napsala svou první symfonickou suitu a v jedenadvaceti letech napsala svou první – a jedinou dokončenou – operu Atala na známý Chateaubriandův námět. Libreto jí napsal básník a libretista Paul Collin (1843–1915); toho její rodina potkala roku 1881 ve Spa a již tehdy jí básník věnoval obdivný sonet.[1] Pro další hudební vzdělání Folvillové mělo velký význam seznámení s hraběnkou Louisou de Mercy-Argenteau, princeznou z Chimay (1837-1890), a jejím prostřednictvím s rusko-francouzským skladatelem Césarem Cuiem (1835–1918), s nímž udržovala do jeho smrti čilý osobní i dopisní styk. Ten jí byl radou nápomocen při kompozici Ataly, na které Folvillová začala pracovat roku 1889 (skladatelka mu naopak pomáhala s technickou prací na jeho opeře Le Flibustier).[2]

Collinovo libreto je značně konzervativní. Vybírá z Chateaubriandovy jen dvě scény – zajetí a osvobození Šakty v táboře Muscogulů a přijetí a smrt Atala v osadě otce Aubryho.[3] Překvapivé je vypuštění scény sblížení Ataly a Šakty v bouři na útěku (vyjádřené v opeře předehrou ke 2. dějství); libretista ji zřejmě neztvárnil z mravnostních důvodů s ohledem na mladičkou skladatelku.[4] Naopak náboženský (především křesťanský) motiv je kladen do popředí. Ve vybraných částech Collin sleduje Chateaubrianda velmi věrně a poetickým jazykem – což mu vyneslo pochvalu kritiky[5][6][7] – ale ztrácí na zajímavosti. Podle Fauve Bougardové, biografky Juliette Folvilleové, „jsou postavy již jen načrtnuty, zatímco libreto postrádá jevištní dění a občas se blíží jednotvárnosti“.[3] Už některé dobové recenze si stěžovaly, že libretu chybí dramatický děj a přehlednost[8] a že nedostatek děje a důraz kladený na náboženské obřady činí z opery spíše oratorium.[9]

Portrét Césara Cuie od Ilji Repina (1890)

Co do libreta i hudby odpovídá Atala vlně exotismu konce 19. století s důrazem na lásku (komplikovanou etnickými či náboženskými rozdíly), náboženství a přírodu a s představením exotických „ras“. Podle Bougardové „libreto exotismus podtrhuje řadou konotačních pojmů (jména kmenů, postav, funkcí aj.), literárních topoi (hvězdná noc, poušť, žhnoucí slunce, tajuplný les, sen atd.) a dramatických nástrojů (rituály, tance aj.).“ Po hudební stránce tento exotismus vyjadřuje „obecnou, málo informovanou a především velmi konvenční představu o mimoevropských národech“. Folvilleová například doporučovala se pro scénickou dekoraci inspirovat Lakmé nebo Afričankou – pro operu odehrávající se v Severní Americe! – a pro její hudební dramaturgii významný nápěv „posvátného pochodu“ převzala z publikace indického muzikologa Sourindry Mohuna Thákura.[4]

První akt Ataly byl dokončen již 9. května 1889;[10] práce na druhém se protáhla, tisk ohlašoval dokončení celé opery již v září roku 1890[11], partitura však nese konečné datum listopad 1891.[12] V roce 1891 už byly provedeny úryvky z této opery na různých koncertech, například v Antverpách, Tournai a Ostende,[13] v říjnu 1891 pak bylo dohodnuto uvedení Ataly v městském divadle ve francouzském, ale Belgii blízkém Lille, a dohodnut i termín březen 1892, který byl dodržen.[14] Divadlo nastudovalo operu mladé dívky zřejmě bez vysokých nákladů, z obsazení vynikl pouze tenorista Pierre Cornubert v roli Šakty, zastiňující Henriettu Barétyovou v titulní roli. Podle zpráv byla premiéra u obecenstva úspěšná, i když vznešené premiérové obecenstvo podle svého zvyku hlučně opouštělo sál ještě před koncem opery (proto také byla skladatelka – a současně dirigentka[6] – na jeviště přivedena raději už po konci prvního jednání). Dopis neznámého odesílatele skladatelce popisoval reakce: „…Vaše hudba byla velmi oceňována a jedině Vy jste dosáhla hezkého úspěchu; libreto bylo shledáváno velmi monotónním či dokonce nudným a bylo jasně poznat, že mužské sbory a zejména orchestr nebyly dostatečně nazkoušeny…“[15]

Rovněž kritický ohlas byl příznivý[6][8][9][16][17] a Folvillová se snažila dílo rychle uplatnit na dalších scénách; podařilo se jí zajistit nastudování v Rouenu (Théâtre des Arts), známém progresivní dramaturgií. V něm si svou úlohu zopakoval Cornubert a Atalu zpívala Marie Allaryová. Premiéra se konala 11. ledna 1893 a následovaly čtyři reprízy.[18] Zajímavý byl pojmový rozdíl v recenzích: zatímco zprávy po představení v Lille pochvalně konstatovaly, že Folvillová se nepouští do žádných novot a drží se tradičních forem číslové opery a nadvlády zpěvních hlasů, avšak postrádaly dostatečnou inspiraci,[9] po uvedení v Rouenu o ní naopak tvrdili, že sleduje „moderní tendence“ a „pravidla nové školy“, hudba opery je nepřetržitá a rozdělení na čísla je u ní věcí neznámou, a chválili její invenci.[5][9][16] Objektivně je Folvillové partitura strukturou spíše konzervativní, sleduje dělení na čísla a lze ji stylově přiřadit k žánru „drame lyrique“ ve stylu Léa Delibese nebo Julese Masseneta.[9] Dobová kritika se k hudbě zřídka vyjadřovala konkrétněji. Recenzent Chronique artistique například vyzdvihl prostřední část 1. dějství, včetně zejména duetu Ataly a Šakty, jako nejlepší, zatímco ve druhém dějství podle něj inspirace pokulhávala.[16][19][20] Zato Paul Delesques v Le Cloche d'argent chválil partituru celou, včetně závěrečného tercetu a orchestrálního závěru, považoval Atalu za „velmi významné dílo“ a předvídal Folvilleové „velkou hudební budoucnost“.[21] O premiéře jedna z recenzí referovala, že se uskutečnila „před nečetným publikem“,[19] zatímco jiná, že „před velmi četným publikem“[16]…

Plány na uvedení v jiných městech včetně případně Paříže se neuskutečnily – včetně reálné možnosti použít Atalu k inauguraci velkého nového divadla v belgickém Verviers[18] – a to ani po vydání klavírního výtahu v nakladatelství vdovy Murailleové roku 1894.[22] Několikrát byly uvedeny koncertně pouze fragmenty z této opery, zejména v Belgii.[23] Bezprostředně po uvedení Ataly v Lille začala Folvillová uvažovat na novém projektu, čtyřaktové historicko-romantické opeře Jean de Chimay na libreto Alfreda Billeta určené původně pro Cuie. V letech 1895 a 1896 byly koncertně uvedeny fragmenty i z této opery, ale Folvillová ji nedokončila a roku 1897 si Billet vyžádal libreto zpět. Až do konce života se pak již skladatelka hudebně-dramatické oblasti nevěnovala.[24]

Osoby a první obsazení

[editovat | editovat zdroj]
osoba hlasový obor premiéra – Lille (3. března 1892)[15] Rouen (11. ledna 1893)[25]
Atala soprán Henriette Baréty Marie Allary
Šakta (Chactas) tenor Pierre Cornubert Pierre Cornubert
Otec Aubry bas Degrave Poitevin
Simaghan, vrchní náčelník Muscogulů baryton Borie Adolphe Corin
Žonglér … Meynardier Bernard
Náčelník … … Rollin
Bojovníci a ženy kmene Muscogulů, pokřtění Indiáni
Dirigent: Juliette Folville Édouard Barwolff

Děj opery

[editovat | editovat zdroj]
Atala a Šakta na rytině Gustava Doré.

Odehrává se v Louisianě v 18. století.

1. dějství

[editovat | editovat zdroj]

Tábořiště Muscogulů. Kmen Načezů byl právě poražen v krutém boji. Muscogulové oslavují vítězství válečnými zpěvy (sbor Victoire! honneur à deux de notre race). Šaktu, Ontalissiova syna a jednoho z mála přeživších, přivádějí dva muscogulští náčelníci a předvádějí vrchnímu náčelníkovi Simaghanovi (scéna Quel-es tu? – Votre esclave… Ils sont nombreux). Shromáždí se ženy a utěšují Šaktu, který je přivázán ke stromu (sbor žen Captif infortuné). O samotě si zajatec stěžuje na palčivou žízeň (árie Je reste seul). Objeví se Atala se džbánem svěží vody, dává mu napít a odváže ho, aby mohl utéci, ale Šakta odmítá, pokud nechce Atala uprchnout s ním. Atala váhá (duet Le cœur des femmes… Vois, le désert est libre). Zatím se vrací k poradě náčelník kmene, před ním žongléři a strážcové svatyně (zpěv žongléra se sborem Nous t'invoquons, soleil). Skupina bojovníků a žen žádá, aby byl Šakta držen jako otrok, ale většina bojovníků žádá jeho smrt (sbor Pas de grâce!); dosáhnou toho, že má Šakta zemřít nazítří za východu slunce (posvátný pochod Que l'arrêt s'accomplisse). Probíhá slavnost a tančí se posvátné tance, dokud se nesetmí (tanec dívek, tanec bojovníků, repríza posvátného pochodu – balet). Poté, co se všichni rozejdou, vrací se Atala a odvazuje osamělého vězně; tentokrát s ním odchází.

2. dějství

[editovat | editovat zdroj]

Vesnice pokřtěných Indiánů, kde koná misii otec Aubry. Nově pokřtění zpívají děkovnou modlitbu (zpěv Aubryho a sbor Amis, l'horizon se colore… Toi qui demeures quand tout passe). Zcela vysílení Atala a Šakta přicházejí z lesa, kde je zastihla bouře. Otec Aubry a jeho křesťané je vítají s otevřenou náručí a Šakta se raduje a představuje si společnou budoucnost se svou zachránkyní (scéna Mais que vois-je? a zpěv Šakty Atala, chère bien aimée). Když Atala osamí, chce splnit slib kdysi daný matce, že se nikdy nevdá, a rozhoduje se zemřít (árie Ô pauvre ami, si tu savais). Šakta se vrací a vyptává se Ataly na důvody jejího smutku. Upozorňuje ji na z dálky zaznívající zpěv nápadníků, kteří si jdou hledat nevěsty, aby Atalu vytrhl z chmurných myšlenek (zpěv Šakty Là-bas, des fiancés, sbor Sous les ombrages de nos bois a duet Ataly a Šakty Ce sont des fiancés). Tu se znovu strhne bouře. Atala schoulená v Šaktově objetí již již podléhá jeho lásce, avšak zdá se jí, že v záři blesku zahlédne obraz své matky, která jí vyčítá zpronevěření se přísaze. Atala se otráví (duet Père-secourez-nous). Před smrtí vše vypráví jemu a otci Aubrymu (árie Ataly Prêtre, ma mère a fait un vœu). Otec Aubry ji dává útěchu a rozhřešení (scéna Élus de Dieu, qui dans vos mains). Když Atala vydechne naposledy v Šaktově náručí, modlí se otec Aubry za její duši (zpěv otce Aubryho a sboru za scénou Monte au séjour).[26][27]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ BOUGARD, Fauve. Juliette Folville (1870-1946) : une pionnière dans le milieu musical belge. Bruxelles: Université des Femmes, 2020. 150 s. S. 45. (francouzsky) 
  2. ↑ Bougard, c. d., s. 54–55.
  3. ↑ a b Bougard, c. d., s. 54.
  4. ↑ a b Bougard, c. d., s. 55–56.
  5. ↑ a b Théâtre des Arts à Rouen. Le Ménéstrel. 1893-01-22, roč. 59, čís. 4, s. 32. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  6. ↑ a b c BOYER, Georges. Courrier des théâtres. Le Figaro. 1892-03-08, roč. 38, čís. 68, s. 2. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  7. ↑ Bougard, c. d., s. 54, 59.
  8. ↑ a b D. Rouen. Le Monde artiste. 1893-01-22, roč. 33, čís. 4, s. 68. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  9. ↑ a b c d e Bougard, c. d., s. 59.
  10. ↑ Bougard, c. d., s. 54, 146.
  11. ↑ Paris et départements. Le Ménéstrel. 1890-09-21, roč. 56, čís. 38, s. 303. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  12. ↑ Bougard, c. d., s. 55, 146.
  13. ↑ Bougard, c. d., s. 56.
  14. ↑ Bougard, c. d., s. 56–57.
  15. ↑ a b Bougard, c. d., s. 57.
  16. ↑ a b c d L'Atala de Mlle Juliette Folville sur Théâtre des Arts de Rouen. La Meuse. 1893-01-19, roč. 38, čís. 17, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  17. ↑ Nos compatriotes à l'étranger. La Meuse. 1892-04-07, roč. 37, čís. 84, s. 2. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  18. ↑ a b Bougard, c. d., s. 58.
  19. ↑ a b Départements – Rouen. Chronique artistique. 1892-12-25, roč. 1, čís. 3, s. 158. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  20. ↑ Bougard, c. d., s. 59–60.
  21. ↑ DELESQUES, Paul. Chronique musicale – Atala. La Cloche d'argent. 1893-01-14, roč. 6, čís. 19, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  22. ↑ Bougard, c. d., s. 60–62.
  23. ↑ Např. Le concert extraordinaire de vendredi. La Meuse. 1905-08-26, roč. 50, čís. 399, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  24. ↑ Bougard, c. d., s. 62–64.
  25. ↑ Courrier des théatres. L'Attaque. 1893-01-07, roč. 3, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (francouzsky) 
  26. ↑ Théâtre-des-Arts. L'Écho de Rouen illustré. 1893-01-14, roč. 7, čís. 313, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. (francouzsky) 
  27. ↑ Bougard, c. d., s. 144–146.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • MCWICKER, Mary F. Women Opera Composers: Biographies from the 1500s to the 21st Century. Jefferson, North Carolina: McFarland & Company, 2016. 284 s. ISBN 978-0786495139. (anglicky) 
  • BOUGARD, Fauve. Juliette Folville (1870-1946) : une pionnière dans le milieu musical belge. Bruxelles: Université des Femmes, 2020. 150 s. (francouzsky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Atala_(opera)&oldid=23745125“